2. 12. 1805
Poloha - Jedna z významných událostí evropských dějin 19. století a zároveň jeden z nejproslulejších střetů napoleonských válek - bitva u Slavkova(německy Austerlitz) se odehrála na návrších a v údolích východně od Brna.
Souvislosti střetnutí - V roce 1789 vypukla ve Francii revoluce, která vyústila ve svržení panovníka( Ludvík XVI. - popraven 21. 1. 1793)a vyhlášení republiky. Proti revolučním změnám ve Francii vystoupila řada evropských mocností v čele s Rakouskem, Pruskem, Anglií a později také Ruskem. V následných válkách se francouzská vláda musela opřít o armádu, a tak se na scéně objevil generál Napoleon Bonaparte, jehož tažení byla mimořádně úspěšná. Po převratu v roce 1799, který odstranil tzv. Direktoria, se Napoleon stal prvním konzulem a v roce 1804 se prohlásil císařem. Poté co se v květnu 1805 stal také císařem italským, se začalo Rakousko vážně obávat o osud svých držav v severní Itálii, a proto přistoupilo k rusko-anglické koalici namířené proti Francii. V rozhodující bitvě tří císařů  u Slavkova v roce 1805 Napoleon I. spojenou rusko-rakouskou armádu porazil. Později zvítězil v bitvách u Jeny a Auerstedtu proti Prusku a po podpisu tzv. tylžského míru s Ruskem se ocitl na vrcholu moci. Námořní prohru s anglickým loďstvem v bitvě u Trafalgaru(1805) se snažil vyvážit tzv. kontinentální blokádou anglického zboží v Evropě. Rusko blokádu porušovalo, proto se odhodlal k nové válce. Tažení do Ruska v roce 1812 se mu však stalo osudným a znamenalo zhroucení jeho velmocenských ambic. Porážka ustupujícího francozského vojska v Chlumu předznamenala Napoleonovu porážku v bitvě národů u Lipska(1813) i jeho defiinitivní pád.
Průběh střetnutí - Nejslavnějšímu Napoleonovu vítězství předcházelo tažení, v němž během dvou měsíců přinutil ke kapitulaci rakouskou armádu v Bavorsku a její zbytky, spojené s ruskými oddíly, zatlačil před celé Dolní Rakousko až na Moravu k Olomouci. U Olomouce spojence posílila další ruská vojska a jejich početní síla přivedla ruského cara a rakouského císaře, přítomné u armády, k myšlence ofenzivního postupu proti Napoleonovi, a to bez ohledu na skutečnost, že se ze severní Itálii blížila na pomoc silná armáda arcivévody Karla. Spojenci vyrazili od Olomouce k Brnu a 2. 12. 1805, ve výroční den Napoleonovy korunovace, se obě nepřátelské armády střetly.
  Napoleonova armáda(75 000 Francouzů, 160 - 200 děl)se usadila v Brně a jeho okolí. Na východ od města došlo k několika střetům se zadními voji ruské armády, přičemž ztráty na obou stranách byly dost vysoké. Francozská vojska zaujala pozice od olomoucké silnice před Rousínovem směrem na jih. Muratova jízda tábořila mezi obcemi Blažovice a Prace a podél Zlatého potoka směrem na sever. Od císařské silnice směrem na sever pak stála divize d´Hauptpoultova, jižně od divize Nansoutyho, ještě dále k jihu se rozložili Suchetovi pěšáci, ze sboru maršála Lannesa. Maršál Soult dostal rozkaz obsadit Slavkov, a proto tam poslal jezdeckou divizi generála Margarona, pěší divize rozvinul v širokém pruhu od Telnice přes Žatčany a Židlochovice až po Velké Němčice. Generál Thiébault se rozložil kolem Blučiny. Sám Soult se ubytoval v němčickém zámku, Thiébault na blučinské faře(později obsadil Vyškov).
Vrchním velitelem spojeneckých armád (75 000 Rusů, 16 000 Rakušanů, 260 - 300 děl) byl jmenován generál Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov, který již tehdy překročil šedesátku. Jeho vojska pochodovala v pěti proudech. První koloně velel generálporučík Wimpfen, druhé generálporučík Langeron, třetí generálporučík Przybyszewski, čtvrté pruský podmaršálek Kolowrat a páté jezdecké, rakouský podmaršálek Liechtenstein. Třetí kolona, v níž byli car Alexandr I., císař František II.(I.)  a také generál Kutuzov, postupovala uprostřed při císařské silnici, ostatní čtyři pak po obou stranách v celkové šířce 8 km. Během tohoto pochod, který trval pět dní většina jednotek urazila 50-60 km.
Ve čtvrtek 28.11. spojenci obsadili Vyškov, kde překvapili předvoj Muratovy armády; ta se stáhla k Brnu. V sobotu 30.11. pokračoval zdlouhavý manévr spojenecké armády dalším pootočením celé fronty k západu. Hlavní voj se obloukem vedeným přes Slavkov začal vracet k olomoucké silnici. V neděli 1. 12.  vstoupila spojenecká armáda do Slavkova, obsadila Pratecké návrší, úmyslně uvolněné Napoleonem, a od jihu k severu vytvořila 10 km dlouhou frontu. Náčelníkem generálního štábu spojenců byl jmenován generálmajor Weyrother, který také sestavil operační plán bitvy. Cílem spojenců bylo obchvátit Francouze od jihu, prorazit jejich bok a postupovat k severu, odkud měl útočit Bagration za podpory jezdectva a podmaršálka knížete Jana z Liechtensteina.
  Francouzská armáda byla rozložena v dolích před Prateckým návším, Napoleon chtěl spojence donutit, aby z návrší sestoupili, potom na ně hodlal zaútočit zezadu. K tomu však potřeboval, aby se k Brnu včas dostala Bernadotteho armáda od Jihlavy a III. sbor maršála Davouta od jihu(od Vídně a Bratislavy). Jinak by se francouzské vojsko muselo stáhnout k Brnu a opustit výhodné pozice, které jim nabízel kopec Santon a zvlněná krajina kolem Zlatého potoka, rozprostírající se od olomoucké silnice směrem k jihu.
   Slavkovská bitva propukla v pondělí 2.12.1805 za rozbřesku přestřelkou předních stráží na polích mezi Telnicí a Újezdem. K ránu padla na bojiště hustá mlhroa, která od počátku bitvy sehrála důležitou roli, neboť kryla údolí, v nichž se rozložili a hlavně přesunovali Francouzi. Klín, který Napoleon hodlal vrazit do nepřátelského boku a týlu na Prateckém návrší, zasáhl o to účiněji.
  Před půl osmou se na Žuráni sešli velitelé francozských armádních sborů - maršálové Berthier - náčelník generálního štábu, Murat - velitel jezdectva, Bernadotte - velitel I. sboru, Lannes - velitel V. sboru, Soult - velitel IV. sboru, Bessiéres - velitel císařovy gardy, generál Oudinot - velitel záložních granátníků a samozřejmě císař Napoleon I., který po poradě vydal pokyn k zahájení útoku.
  Na straně spojenců nastal vzhledem k nepřehlednosti situace kvůli mlze zmatek a kolony se skutečně začaly postupně spouštět z Prateckého návrší dolů. Boj se rozhořel mezi obcemi Telnice a Sokolnice(Telnice leží na levém břehu Zlatého potoka, Sokolnice na pravém). Davout měl za úkol udržet nápor nepřátelské armády na francouzské pravé křídlo co nejdéle(měl vyvolat dojem, že postupuje, ale nesměla přestat) - dokud Soultovy brigády v týlu protivníka neobsadí Pratecké návrší. Choulostivá a rafinovaná úloha, která připadla nakonec Davoutovi, byla nejdůležitejší fází bitvy. Spojenecká armáda nakonec po těžkých bojích Sokolnice i Telnici ovládla.
  Na severní frontě (krajina po obou stranách olomoucké silnice včetně Santonu) stanuly na francouzské straně V. sbor generála maršála Lannese, vedle něj Muratův jezdecký sbor a proti nim předvoj spojenecké armády generálporučíka knížete Bagrationa, podporovaný 5. kolonou spojenecké armády, vedenou podmaršálkem knížetem Liechstensteinem. Lannes měl na sebe vázat oba spojenecké sbory, aby se neobrátily k Prateckému návrší a navpadly Soultovi do zad. Bagration měl podle Weyrotherova plánu dobýt Santon a obsadit jej těžkým dělostřelectvem.
 Během následujícího dělostřeleckého souboje o Santon byl smrtelně zraněn francozský generál Valhubert.  Fronta dlohých a krvavých jezdeckých bojů se roztáhla až k Blažovicím. Francouzi jezdecké útoky kombinovali s bojem pěchoty, proto byli ve výhodě.Spojenecké jízdě podpora pěchoty chyběla, neboť Lannesovi se podařilo pěchotu od Bagrationa odříznout. Okolo poledne však získal Bagration nečekanou pomoc. Po silnici od Olomouce k němu dorazil rakouský major Václav Jan Frierenberger se dvěma bateriemi dvanácti těžkých děl. V té době už ale bylo rozhodnuto na Prateckém návrší. Po druhé hodině odpoledne kníže Bagration stáhl své vyčerpané pluky podél silnice k Rousínovu.
  Boj o Pratecké návrší se pro Francouze zpočátku vyvíjel slibně.Ráno bylo údolí kryto mlhou, takže spojenci neměli o postupu nepřítele tušení a v klidu z návrší sestupovali. Francouzi zaútočili na Pratecký kopec od Ponětovic(Saint-Hilairova divize). Na Staré vinohrady ,kde byla soustředěna 4. spojenecká kolona s hlavními představiteli armády, vedená podmaršálkem hrabětem Kolowratem a generálporučíkem Miloradovičem, zaútočila od Prace Vandammova divize. Po nečekaném francouzském útoku se rozpoutaly těžké boje, v jejichž průběhu se prosadila taktická převaha Francouzů. Řada ruských velitelů byla zraněna, kulka zasáhla do tváře i generála Kutuzova. ("Moje zranění není smrtelné, smrtelná rána je tam!" pravil prý starý generál a ukázal k návrší.)
  Soultův "lví skok" na Pratecké návrší ale nevyšel zcela podle Napoleonových přepokladů. Francouzi zde nakonec museli čelit více jak dvojnásobné přesile protivníka, přesto kolem jedenácté hodiny Pratecké návrší i Staré vinohrady ovládli. Rakušané ustoupili nebo prchli po jižním svahu k Hostěrádkám a Zbýšovu. Spolu s nimi i generál Kutuzov a jeho štáb.
  Spojenecká armáda byla proražena v samém středu. Rozkolu se ještě pokusila zabránit ruská carská garda(vedl ji carům bratr Konstantin Pavlovič), který od východu (pod Starými vinohrady) napadla levé křídlo Vandammovy divize. Napoleon ale francouzské pozice posílil, když do boje povolal doposud nedotčené zálohy - císařkou gardu, Oudinotovy granátníky, I: sbor maršála Bernadotta a dragounskou divizi generála Boyé. Došlo tak ke srážce dvou elitních sborů. z nichž každý reprezentoval vrchol vojenské prestiže své armády. Rozhodnou silou se nakonec ukázalo být 120 mameluků, speciální jednotka francouzské jizdní gardy, přidělená k pluku myslivců, složená převážně z arabských jezdců, kteří se ke generálu Bonapartovi přdali v Egyptě. Jejich dravý útok zaskočil protivníka prudkostí a urputností i nemilosrdným přístupem. Velkokníže Konstantin vděčil za svou záchranu "pouze rychlosti svého koně", jak  poznamenal Napoleon.
  Po vítězství Napoleonovy gardy na Starých vinohradech se francouzské jednotky kolem jedné hodiny začaly postupně spouštět za Büxhöwdenovými kolonami do údolí mezi Újezdem, Telnicí, Sokolnicemi a Kobylnicemi(nedaleko sokolnického zámku byl smrtelně zraněn generál Thiébault). Jevištěm závěrečné fáze bitvy se staly zamrzlé rybníky a jejich bahnité břehy, porostlé rákosím. Ústupová cesta přes Újezd byla uzavřena, a tak se jediným východiskem z francouzského sevření stala hráz mezi Žatčanským a Měnínským rybníkem. Na přeplněnou hráz se zaměřila palba francouzského dělostřelectva, a mezi prchajícími vojáky spojenecké armády propukla panika. Někteří se odvážili na ledovou plochu, ta se ale rovněž stala cílem dělostřelců, a tak chladné vody pohltily mnoho Rusů a Rakušanů.
  Celkové ztráty spojenců se odhadují na 40% stavu všech jednotek, Francouzi je vyčíslili na 12 % z efektivně nasazených sborů. V 22-25 hromadných hrobech je pohřbeno na 18 000 vojáků všech tří armád.
 Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne zapadlo pověstné slavkovské slunce a tma definitivně ukončila posledni bojové operace. Dochturov se vydal se svým zdecimovaným a vyčerpaným mužstvem směrem na Nesvačilku a Bošovice. Kienmayer ustoupil od Žatčan blíž k Nížkovicím.
  Bitva u Slavkova skončila naprostou porážkou rusko-rakouské armády. Byla jedním z největších vítězství císaře Napoleona I. Ač byla jeho vojska početně slabší, dokázal porazit spojenecké armády rakouského císaře a ruského cara. Místrná taktika a strategie, kterou zde použil, se stala předmětem výuky na vojenských školách.
Současnost - Slavkovská bitva se pro Francii stala symbolem oslnivého triumfu. Jméno malého moravského městečka dodnes zní v názvu jednoho z pařížských mostů a blízkého nábřeží, vítězství francouzské armády u Slavkova hlásá nápis na stěně Vítězného oblouku i jedna z dvanácti bohyň vítězství, které střeží Napoleonův sarkofág. Stálou připomínkou této bitvy je i sloup na pařížském náměstí Place Vendo(stříška nad o)me  - Vendome, odlitý z děl která francouzská vojska ukořistila v polích mezi Brnem a Slavkovem.
 Pro zpustošenoua vypálenou Moravu se zima roku 1805 a následující léta nesla ve znamení hladu, strachu a epidemií. Dnes je lokalita chráněna památkovou zónou(Slavkovské bojiště), nejvýznamějšími místy bojiště Vás provede naučná stezka.
  Na Prateckém kopci stojí secesní památník. Takzvaná Mohyla míru byla vybudována v letech 1910-1912 podle projektu J. Fanty a představuje staroslovanskou mohylu, ukrývající pozůstatky padlých vojáků. V památníku je působivá kaple s oltářem z bílého mramoru a mozaikou. Přilehlá budova muzea s expozicí o bitvě je součástí rozsáhlého výstavního projektu Napoleonské války a české země. Vystaveny jsou zde zbraně, uniformy, obrazy, grafiky, dobové umělecké a užitkové předměty, řády a vyznamenání, archivní dokumenty, mapy, plány bitev a další unikátní sbírky(více informací o Mohyle míru - www.muzeumbrnenska.cz)
  Navštívit můžete také Historické muzeum ve Slavkově, jehož sbírkový fond je tvořen několika většími celky. Významný soubor představují zejména napoleonika, v nichž je velmi početně zastoupen dobový i pozdější obrazový materiál, zvláště početná sbírka grafik, map i napoleonských karikatur. Ve fondu jsou i dobové archiválie, a to rakouské a francouzské provenience, militaria, zejména nálezy ze slavkovského bojiště, dále dobové předměty osobní potřeby apod. (Palackého náměstí 1, Slavkov u Brna 684 01 - více informací na www.zamek-slavkov.cz